Když mi bylo asi 9 let, zahlédl jsem v televizi pořad Jamieho Olivera. Už si ani nepamatuju, jak se ten pořad jmenoval, zato moc dobře vím, že jsem z něj byl úplně vedle. Ten mladý kluk vařil a smál se, strašně ho to bavilo a já jsem si říkal, že bych to mohl taky vyzkoušet. A tak jsem se vtěsnal k mámě do kuchyně, otevřel jsem ledničku, zavřel jsem ji a šel si zase hrát. Pak jsem se ale začal v kuchyni motat čím dál víc a ostatní jsem z ní systematicky vytlačoval; prostor za kuchyňskou linkou se stal mým dětským pokojíčkem.
Nejdříve jsem zkoušel ta úplně nejjednodušší jídla, samozřejmě studená. Pak přibyla teplá, ale z všelijakých polotovarů a s chemickými dochucovadly. Měl jsem vaření pořád radši a začal jsem se o to hodně zajímat. Četl jsem si nejrůznější časopisy, kuchařky, díval se na pořady o vaření, prahnul jsem po dalších a dalších informacích.
Velkým zlomem byl pro mě den, kdy jsem se pustil do přípravy domácích těstovin. Ze začátku mě všechna ta udělátka dost vyděsila a říkal jsem si, že to asi nezvládnu, vypadalo to u nás jako po výbuchu v mlynářství, ale povedlo se, sklidil jsem ovace a mé kuchařské sebevědomí stouplo zase o kousek výš. Všechno jsem si musel vyzkoušet a postupně jsem se zlepšoval. Začal jsem chápat, co je dobrá gastronomie, o co mi ve vaření jde, a přestal jsem používat jakoukoliv chemii a umělé náhražky. To jsem ale ještě pořád střídal vařečku s hokejkou.
Pak jsem se zranil a kuchyně se stala mým jediným hřištěm (vlastně stadionem). Začal jsem vařit každý den a asi se rozkřiklo, že v Soběslavi žije 14letý magor, který od rána do večera jen vaří, a když nevaří, tak na to alespoň myslí – přišel návrh na rozhovor pro časopis Gurmán a s ním i cena Kuchař měsíce. Pak se ozvala MF Dnes a už se mi vrátka do kuchyní slavných kuchařů pomalu otevírala. Věděl jsem, že tohle je cesta, po které chci jít. Zúčastnil jsem se zajímavého kurzu a začal se jídlu věnovat opravdu od základů.
Doma mě občas hecovali, ať dám dohromady vlastní knihu. Nikdy jsem o tom takhle neuvažoval, vařil jsem pro sebe, rodinu a kamarády a to mi ke štěstí stačilo. Časem se mi ale nápad rozležel v hlavě a já se rozhodl proměnit nadsázku v realitu. V 16 letech jsem posbíral svoje recepty, fotky a odvahu a poslal jsem do nakladatelství SP návrh na knihu – na kuchařskou knihu. A oni se ozvali! Jejich představa byla trochu jiná než ta moje, ale jen zdánlivě. Hned jsem pochopil, že přesně takový koncept jsem hledal od začátku, ale kvůli své nezkušenosti jsem jej nedokázal zrealizovat. Na knize jsem makal pět měsíců, vařil jsem, fotil jsem a svůj výtvor jsem poslal znovu. V nakladatelství byli nadšení. Teď je mi 17 a na pulty knihkupectví se dostává moje první kuchařka pro mladé. Jsem proto strašně rád, že jsem i tu druhou, namáhavější, několikaměsíční dokončovací fázi vydržel a nevzdal to. Protože kdyby díky mojí knize začal vařit i jen jeden jediný člověk a bavilo by ho to, tak to stálo všechno za to!
Tuto neobyčejnou kuchařku Škoda nevařit, Kuchařka plná hudby můžete zakoupit zde.
Nejnovější komentáře